Mozaika

Jan Šťovíček
1.
  C           Em          Am        C        Dm Dm7maj Dm7 G7 
Sedím u stolu u kávy, pak vyhrnu si rukávy a sním,
   Dm           Dm7maj      Dm7       G7           C  Em  Em C 
na zdi visí pár fotek, snad minulosti dotek, co já vím?
                                Em                       Am 
Jsou často jedna přes druhou, a vlastně už všechny dávno znám,
  C              Em         Dm  Dm7maj  Dm7 G7 
a přesto, když zůstanu doma sám,
     Dm          Dm7maj     Dm            G7 
vždycky se na ně podívám, a potom v duchu počítám,
  Dm             G7            C   
kolikrát už jsem dostal přes čumák 
2.
  Dm           G7             Dm             G7          C  
Východ i západ slunce, měsíc, jak se koupe v tůňce ztemnělý,
    Dm               G7            Dm        G7           C    Em  Am C
pak průšvih, když na sněmu - dříví na oheň u totemu, jsme neměli.
                       Em          Am            C
Ještě studí voda, když vidím jez a kánoj břichem vzhůru,
                          Dm  Dm7maj  Dm7  G7 
a potom přejdu zase o kus dál, 
   Dm               Dm7maj    Dm7            G7 
k obrázkům z měst i lesů, k báglům, co sotva nesu,
    Dm           G7     C   Em  Am  G7   
i k páře, co nad hrncem utíká.
3.
Několik fotek z vlaku, když tahám prachy z vaku poslední,
jako druhá
obrázky u lyží, loď se k molu blíží v žáru poledním.
První potlach z Ontaria, odvedle sem leze zmija
a nad tím vším svítí Pražský Hrad.
Tady lezu ze spacáku, pak vidím ve vracáku
řeku si s barevným míčem hrát.
4.
Nad lesem letí kukačka, norská dopravní značka : „Pozor, los !“
jako první
kočka vleče kotě, mám tu i mokro v botě, i rozbitej nos.
Sám stojím na vrcholku, sám sebe fotím, 
a od tý doby mi z hlavy roste kůl,
mám vodou zatopený lom, podzimem zezlátlý strom
a týpí, kterýho je jenom půl.
5.
Sedím u stolu bez kávy, mám vyhrnutý rukávy, jdu spát
jako první
svou mozaiku jsem sestavil, že se tady čas zastavil, jsem rád.
Můj stolek je místem, na kterém  „nezapadá slunce“
i když venku svítí spousta hvězd 
a i když doma sedím, tak pořád s chutí hledím
na nekonečnou  „Mozaiku z cest“.